Posledních deset let pořádají kluci a holky z TJ Sokol Čavisov skvělý závod Čavisovská 100, který mám doslova za kopcem (OK, za třemi, čtyřmi kopci). Nebudují nepřehlédnutelný marketing a placené reklamy, aby si jich ostatní všimli. Předchází je totiž pověst srdcařů, kteří dělají závody pro lidi, aniž by na tom museli vydělat. Tohle se pak šíří v online i offline světě, a to je ta nejlepší reklama.
Na výběr zde nabízejí tři trasy – 100, 50 a 30 km, které se motají v mírně zvlněné přírodě Vítkovické vrchoviny. Závod je tak ideální pro první stovku, pade či třicítku v přírodě. Tady by se mělo začínat.
Do stovky se odvážili od nás z BK Ludgeřovice jít Naty Kapcalová, Lenka Beinhauerová a Adam Galdia.
Zatímco ostatní si užívali klidný páteční večer, tito tři a dalších 81 běžců i chodců se 12.5.2023 ve 20:00 postavili na startovní čáru. Čekala je dlouhá noc. My ostatní jsme pouze drželi palce.
Sobotní ráno přivedlo na start běžce na 50 resp. 30 km. Dříve než jsme vyběhli doběhla do cíle Natka. Druhá žena na 100 km trati. Rozbité koleno, ale úsměv na tváří. Čas? 11:27 hod (100 km/ 2200 m). Neskutečný.
Natálie Kapcalová
Naty to měla za sebou, ale 142 běžců se chystalo teprve vystartovat na 50 km. Nesměla chybět předstartovní fotka – ta šla ještě s úsměvem na tváři. Po předzávodní rozpravě, přesně v 8:00 pár minut k tomu jsme vyběhli vstříc neznámému.
zleva Jirka Bystřičan, Petra Bálková, David Bíbrlík, Alena Kalwarová a Tomáš Papaj
Celá akce začala jako chodecký závod a zdaleka ne každý tady běží. Startovní pole se rychle roztrhalo a my jsme vytvořili skupinku nás pěti – jen místo Toma, který šel s kámošem chodecky se přidal Petr Siročák. No uvidíme jak se společně udržíme. Trasa závodu vede po turistických značkách a značení závodu je tak spíše minimální. Mám mapu v hodinkách i v mobilu, a tak by se nemělo nic pokazit. No nemělo…
trasa 50 km
Z kraje pomáhá, že narážíme na lidi, kteří to tu znají. Necháme se tedy navigovat. Běží se skvěle, i díky počasí, který vyšlo na jedničku. Pod mrakem a cca 14°C. Polkl nás přírodní park Oderské vrchy. A je tu krásně. Pár míst navíc poznávám z dřívějších výběhů – jen tehdy to bylo v poklidnějším tempu. Postupně vyhlížíme hřbitov. Ten co leží u kilometr č.14 ve Výškovicích.
Přibíháme na vloženou občerstvovačku s vodou. Tam se dozvíme, že jsme na průběžném 15. místě. No neskutečný. Podezíráme pořadatele, že nás chtějí motivovat, ale tváří se vážně. No tak jo tedy, běžíme dál. Následuje velmi příjemný seběh po lesní cestě do Údolí Setiny. Tam se napojíme na zelenou a běžíme směr Jakubčovice. Petra s Alčou běží skvěle a stejně tak Petr. Být tu sám tak už přecházím do chůze, ale takto mě to nedá. Držím partu. Na 23. kilometru je první samokontrola. Do kartičky děláme šmouhu fixem a uháníme dál.
Tady je zase úsek, který si pamatuji z procházky s rodinou. Na rozhlednu Šanci však nejdeme a klesáme po žluté na osudové místo dnešního běhu – U Heka. Výhoda běžet v partě je to, že to lépe utíká. Doslova.
Nevýhoda, že jeden přenáší odpovědnost na druhého při sledování trasy. Nedívám se a nekontroluji a nechám se spolu s ostatními vést příjemným klesáním dál po žluté. Chybu si uvědomíme až za 1,5 km. Sakra. Takže otočka a zpět a do kopce. Dobrých 20 minut v pr….
No co se dá dělat. Ty co jsme předběhli jsou zase před námi. Zvažujeme to nějak střihnout napříč, ale to by bylo proti pravidlům… Po chvíli docházíme i Jirku Bystřičana a pokračujeme chvíli společně. Vše se upíná ke kilometru 31, v našem případě 34, kde je první a poslední občerstvovačka. Sice pouze jedna, za to luxusní. Mají tady vyhlášený ovocný pohár, který zapíjím pivem a kofolou – přechody proplachuji vodou. K tomu salám, sýr, banán, oplatek, čokoláda. No hlad jsem ani neměl, ale jsem rád, že chvíli stojím. Cpu se a přecpu se. Úžasných 15 minut klidu.
Další kilometry jsou s nafouklým břichem. Naštěstí z kopce. Držím skupinku, ale čím dál více upadám a musím zase dobíhat. Blíží se památník 2. světové války v Hrabyni. Ten je dalších 10 km od občerstvovačky. Zde nám naproti na kole přijel Valda Schubert. Fajn vzpruha. O pár set mětrů dále navíc potkávám rodinku, která přijela právě mrknout na uvedený památník, resp. muzeum uvnitř.
Síly mě však už opustili a já musím přejít do chůze. Nohy se zdají být OK. ale chybí energie. Odpadl jsem a jdu už jen podle sebe. Po chvíli se vrátí Valda, který se snaží mě hecovat, ale je to marné. Nakonec na 10 km co mě čekají do cíle ztratím na “moji” skupinku 15 minut. Nejhorší jsou snad ty poslední tři kilometry co jsou “navíc”. No zkušenost. Dle mapy je však už cíl na dohled – tady to už poznávám. Před cílem potkávám Alču s Radimem, který přijel fotit. Pivko s díky odmítám, počkám na svoje.
No a dočkám se.
V cíli jsem v čase 6:54 hod. na celkovém 31. místě ze 142 běžco-chodců.
Vítěz to dal za 4:12 hod…
V cíli krom piva nemůže chybět společná fotka znavených tváří. No a k tomu hovězí na pepři s rýží. Bodne taky sprcha. Skvělý den je za námi. Díky pořadatelům a spoluběžcům nejen z BK Ludgeřovice.